14.04.2020

V krizi potřebujeme umět snít

Ještě před pár měsíci jsme si nedokázali představit, co s námi provede jedna nákaza. Už aspoň víme, co pomáhá: být solidární, nebát se převzít iniciativu a mít velké cíle. S týmem, který na technické univerzitě vyráběl nanotextilii na roušky a filtry, jsme prožili několik týdnů, které mi v mnohém připomněly konec roku 1989.

Tehdy, v roce 1989, jsem byl jako student VŠCHT členem stávkového výboru a pracovali jsme na proměně země i svojí školy z totalitní na demokratickou instituci. V současnosti jde „jen“ o to, aby každý v této zemi měl k dispozici dostupnou a funkční ochranu proti viru. Z původní snahy pomoci liberecké nemocnici v době největšího nedostatku do pár týdnů vyrostl cíl, který zasahuje celou Českou republiku.

Jsme součástí širšího společenství lidí, kteří usilují o to, abychom pandemii zvládli co nejlépe. Patří do něj vysoké školy a firmy, které vyvíjejí a vyrábějí ventilátory, respirátory a další ochranné pomůcky v rekordním čase. Firmy, které raději využívají svoji kapacitu na pomoc, než aby ji nechaly zahálet. A hlavně desetitisíce dobrovolníků, kteří šili roušky, organizují jejich distribuci nebo rozvážejí seniorům nákupy.

V čem jsou obě zkušenosti podobné? Třeba v pracovním nasazení. Zejména v prvních týdnech jelo hodně lidí naplno, bez ohledu na víkendy, od rána do večera nebo dlouho do noci. Podobné jsou i emoce – nadšení, vyčerpání, někdy pochybnosti, pocit sounáležitosti. Co je ale nejdůležitější, je odvaha snít.

V roce 1989 jsme si po desetiletích totality dokázali představit demokraticky fungující společnost a svobodné volby. V době pandemie koronaviru jsou výše zmíněné iniciativy úspěšné proto, že v nich zapojení lidé dokázali využít svou představivost a překonali pohodlí zajetých postupů.

Jedno poučení z historie je nesmírně důležité. V roce 1989 jsme v euforii tak trochu přehlédli, že ne všichni dokážou v nových podmínkách plavat. I dnes je to tak, že vedle zpráv o úspěších a obětavých výkonech tu máme ty, kterým se daří hůř a žádný úspěch nebo ocenění nezažívají. Živnostníci, kterým krachují firmy. Zaměstnanci, kteří dostali výpověď. Senioři, kteří se cítí opuštění. Rodiče, kteří vedle práce bojují se školním vzděláváním svých dětí, což je zvlášť obtížné pro ty, jejichž děti mají nějaké speciální potřeby nebo jich je prostě víc. A mnoho dalších lidí, kteří se cítí osamělí a mají obavy o budoucnost.

Pandemie koronaviru znamená těžkou ránu pro opravdu velké množství lidí. Zároveň ukazuje, že je tu hodně odvážných a schopných lidí, na kterých můžeme restart po pandemii postavit. Je ale potřeba přitom nezapomínat na ty, kteří se dostali do svízelné situace. Pokud máme být jako společnost silní, musíme přemýšlet nad tím, jak fungovat jako celek a zapojit každého. Solidaritu, velké sny a neotřelá řešení bude v příštích měsících potřebovat i město Liberec.

Zpět